ARCHIPELAGO
Itálie, Írán, 2017, 61 min
C. Insom, G. Squillacciotti
04.03.2020 20:30
Archipelago je cestou plnou starověkých mýtů, rituálů vymítání, zvuků a duchů. Na jihu Íránu, na souostroví v Perském zálivu, vedle sebe žijí lidé a duchové již po dlouhá staletí. Kultura a tradice těchto ostrovů jsou výsledkem střetávání africké diaspory, arabských zemí a Íránu, což vytváří jedinečný systém synkretických přesvědčení. Duchové různých dědictví a původů nazývané Bād (perské slovo pro vítr, pohybující se vzduchem) se zmocňují těl ostrovanů a lze je utišit pouze hudebním rituálem nazývaným Zār. Díky jedinečnému přístupu, který získali zahraniční filmaři, nabízí film příběhy a krajiny každodenního života ostrovanů a jejich rituálů, a za zvuků bubnování a zpěvů poskytuje vzácný a nečekaný pohled na Íránskou islámskou republiku.
Režie, produkce, scénář, střih: Camilla Insom, Giulio Squillacciotti
Kamera: Giulio Squillacciotti
Jazyk dialogů: perština
Jazyk titulků: angličtina, čeština
Uvedení filmu: 35. filmový festival v Turíně, Itálie; International Festival of Ethnological Film, Bělehrad
Trailer: https://vimeo.com/234164343
Může být rap cestou z vězení? 
Film situuje diváka do provizorního prostředí zvířecího trhu v Alžírsku. Mezi krmením a čekáním se člověk naladí na těla koz a velbloudů, nejstarších společníků arabských mužů. Jak se přesouváme hlouběji do pouště, prostředí se změní v obětní zónu a odhaluje svá temná geopolitická tajemství. Senzorický etnografický film vás přiměje přemýšlet o banalitě vysídlování, omezení a vykořisťování na území mimo dohled lidí.
Filmoví tvůrci následují různorodé alternativní sociální myšlenky založené na spolupráci, otevřenosti a přímé výměně zkušeností. Setkávají se při různých iniciativách, kde se snaží znovu obnovit dynamickou výměnu mezi lidmi a kulturami. Dialog s aktivisty a zástupci skupin jako jsou source trends, Permaculture, Qi gong, „Art Exchange“ nebo „Food not Bombs“ prezentuje novou formu „darování“.
V roce 2011 se v Praze konalo Mistrovství světa v boxlakrosu, kterého se zúčastnil i tým Irokézů. Mužský lakrosový tým přijel do České republiky vůbec poprvé a přicestoval na irokézské pasy. Film není jen o samotném mistrovství, ale o důležitosti lakrosu samotného nejen pro Irokéze, ale i pro české hráče, a to z řad České lakrosové unie, skautů a woodcrafterů. Přibližuje také vznik a rozvoj této původně indiánské hry ve Střední Evropě a mimo jiné i jeho roli v socialistickém Československu.
Film je osobním narativem člověka, který slyší hlasy a hledá jejich smysl. Vzájemný dialog mezi ním a autorem snímku otevírá mnohé perspektivy toho, co tento fenomén znamená či může znamenat.
Masa je destilací lidské evoluce, podobenstvím o nakládání s hmotou, obrazem kontroly nad těly zavěšenými do tkaniva světa, vyvrhnutých z masy moře na suchou zem protkanou těly a pohybem lovců, sběračů a vagabundů. Observace odlišných forem abstrahovaných mas, jichž se zároveň stáváme součástí, vytváří plochu věčné přítomnosti – aktivního prázdna, které se mechanicky točí v uzavřeném kruhu jako by nebylo součástí začátku ani konce. Zůstává jen strohá přítomnost otisknutých stop holých životů.
Co byste si řekli, kdyby antropologové začali zkoumat váš životní styl, archeologové hledali otisky v zemi, které jste po sobě zanechali a snažili se tak podat výpověď o vašem životě skrze pozůstatky vaší činnosti? Přestože už boje o ceny na březové kůře nesleduje 500 diváků, v pátek odpoledne na nádraží nepotkáte davy lidí v zelených mundůrech a usárnou na zádech, na oblíbených tábořištích se to hemží pomníčky a dřevěnými kříži, o potlachu a víkendové romantice v přírodě se promítají filmy na festivalech, trampové se přesvědčivě hájí – „Nekopejte do nás, ještě nejsme mrtví!“ Z čeho se skládá mozaika dnešního trampingu?
Diskuzní fórum o stavu vizuální antropologie v České a Slovenské republice s hosty Zuzanou Beňuškovou, Tomášem Hirtem, Tomášem Petráněm, Michalem Pavláskem, Pavlem Boreckým a Milanem Durňakem. Moderuje Lívia Šavelková.
Během jednoho léta se v Paříži a na jejích předměstích dvě mladé režisérky pokoušejí o remake „Chroniques d'un été“ (Kronika jednoho léta), padesát let po vzniku tohoto kultovního filmu od Rouche a Morina. Netradiční portrét dnešního mládí, jako zrcadlový obraz šedesátých let, který prozkoumává otázky „cinéma verité“.
Po konci zničující občanské války v Sierra Leone se zde zrodil nový záblesk kreativity v audiovizuálních médiích. Snímek Shooting Freetown se věnuje třem lidem, prošlapávající si cestu ve filmu a hudbě v hlavním městě a čelícím stálým bojům s vizí a s naplněním svých představ. Včleněním společného filmového projektu do snímku dostávají příběhy další smysl a přinášejí nový pohled na poválečný Freetown optikou jeho obyvatel..
„The Land of Love“ je dokumentární film o sobech, ropě, politice a poezii. Vypráví příběh Jurije Velly, lesního Něnce, pastevce sobů a básníka, který žije v tajze na západní Sibiři a snaží se dokázat, že se jeden člověk může postavit proti velké síle, která ničí životní prostředí původních obyvatel. Pro Jurije je "Zemí lásky" kousek lesní tundry, kde se každý podzim páří jeho sobi. Stejná oblast je oblíbeným místem pro zaměstnance společnosti Lukoil, která těží ropu v tomto regionu. Yuri se už mnoho let snaží vyhnat zaměstnance Lukoilu ze "Země lásky", protože hluk aut, výstřely z pušek a kravál, který dělají opilí pracovníci, narušuje páření sobů. Jurij využívá několika nezvyklých metod odporu, kterými se snaží vyhnat ropaře, například natáčení nezvaných hostů a psaní básní na toto téma. 
Krátký etnografický film mapující jedno místo v malém jihočeském městečku, kde se potkávají lidé různého věku, s různými názory a debatují o životě s pivem v ruce. Prostřednictvím vzpomínek několika vypravěčů se dozvídáme o Bálovi - muži, jenž stvořil genius loci kiosku s nekonečnou nabídkou alkoholu a pověstnými nízkými cenami jako místa, které tyto lidi spojovalo a spojuje i po jeho smrti.
Rakovina. V dnešní době jedna z nejobávanějších diagnóz, kterou můžeme od lékaře slyšet. Jak ovlivňuje lidské životy a jakým způsobem s ní někteří z nás bojují? Absolventský snímek zachycuje výpovědi lidí, kteří se s rakovinou setkali.
Daleko, daleko na Severu, kde se začíná den a sbíhají se oceány, leží malá vesnička Nové Čaplino. Vláda se rozhodla, že z ní udělá turistické místo. Je zima, mínus 30C. Turisté nepřijíždějí. Jsou na ně jen vzpomínky, stopy zaváté sněhem. Lidé žijí v kartonových domech a tančí. Čekají na turisty. Přijíždí jen jejich rodačka Vika, která žije ve velkoměstě a nebyla několik let doma. Tak všichni čekají dál ... a tančí... Obyvatelé Nového Čaplina nejsou vyjímka. Všichni máme právo toužit po atrakci a někdy zas atrakcí být... a stejně tak zůstat sami sebou. Touha být někým jiným je v každém z nás. Vycházíme ze sama sebe, zkoušíme se převtělit do někoho jiného, abychom se pak jinými vrátili k sama sobě a byli jimi více než kdykoliv předtím. Film o turismu proudy turistů nezastaví. Může však položit otázky, které souvisí s tím, jak smýšlíme o světě, který "navštěvujeme" jako turisté, a co takový přístup ke světu říká o nás samých.
„Unity: Dress-scapes of Accra” je etnografický film o africké módě v hlavním městě Ghany. V Akkře se vrací do módy africký potisk. Filmová mozaika sleduje život módního návrháře Allana a jeho ženy Cynthii a ukazuje velkou rozmanitost módy na míru a hybridních stylů; způsoby užívání afrického oblečení a vyjadřování kultury prostřednictvím nošení afrických potisků. Film vyzdvihuje krásné detaily tím, že se zaměřuje na několik málo účastníků, kteří ukazují směsi různých materiálů, střihů a stylů v kreativní a svobodné atmosféře. V tomto ohledu je film nejen observační, ale také lidem dává prostor, aby vyprávěli svůj příběh a ukázali, že jsou hrdí na africké oblečení. 
Co znamenalo Mistrovství světa ve fotbale 2014 a Olympijské hry v Rio de Janeiru v roce 2016 pro Brazílii? Dokumentární film We Must Be Dreaming sleduje každodenní život tří Brazilců, jednoho domorodého, jednoho afrického a jednoho evropského původu po dobu tří let a zkoumá to, jakým způsobem zasáhlo Mistrovství světa a olympijské hry do života obyvatel Rio de Janeira a do jaké míry splnily největší sportovní události planety lidem sny a příležitosti, které slibovaly.
Rok 2015 bude pravděpodobně navždy spojen s tzv. dlouhým létem migrace. Od té doby z tureckých břehů přes řecké ostrovy v Egejském moři a Balkán do Evropy stále míří lidé, pro něž Evropa symbolizuje archu záchrany a naděje. Michal Pavlásek prostřednictvím fotografií z teritorií, kde národní státy, mezinárodní instituce a EU uplatňují mechanismy sekuritizačních politik, přináší svěděctví o tom, jak se jejich obětí stávají samotní aktéři migrace.
Zatopené je antropologický dokumentární film a jedné budově a osudech lidí s ní spojených. Kaštieľ v Parížovcích byl rodinným sídlem, domovem, majetkem, centrem hospodářského statku, ale i historickou památkou. Některé části budovy se zachránily a přetrvaly napříč stoletími, jiné zalily vody Liptovské Mary. Pro potomky jeho posledních majitelů, rodiny Steinů, je kaštieľ vzpomínkou na ztracenou minulost. Pro kurátory klenotem – fénixem, který povstal z kalné vody, pýchou Liptova. Osobitý příběh parížovského kaštieľa a jeho posledních majitelů je zároveň odrazem společenských změn na Slovensku ve dvacátem století.